Pozitiva prokrastinace aneb první článek na blog

Tento článek popisuje, jak jsem pracovala a nepracovala a co z toho pro mě vyplynulo.

Týden se připravuji na psaní prvního článku na svůj nový blog.

Jsem v kurzu a musím. Jsem v kurzu pozadu, o kolik dní jsem přestala počítat, když jsem byla pozadu 17 dní. Nemám nad sebou žádný bič, bičem jsem si sama. A odměnou také. Neboli vnitřní motivace. Která selhává.

Důvodů, proč jsem pozadu, je mnoho, od velmi jasných a zřetelných po úplně nesmyslné a vymyšlené. Někdy to fakt nejde – pracuji celý den, školím v Praze, vstávám ráno a vracím se tak pozdě, že jen padnu do postele. Jindy se v mém životě dějí vážné věci a na psaní, tvoření nebo jen přemýšlení není síla a energie. No a jindy pouze hledám, co jiného MUSÍM, než to, co bych MĚLA a co hlavně CHCI.

Dnes ráno jsem to uviděla – VÝHODY PROKRASTINACE.

Co to je prokrastinace ví mnoho z nás díky Petrovi Ludwigovi (velmi jej obdivuji). Odkládání úkolů. Odkládání toho, co musíme. Toho, co je v souladu s naší vizí. Toho, co chceme, ale je to třeba těžké. Není to lenost ani únava. Lenost je, když člověk nic nedělá a nevadí mu to. Únava, když jsme unavení. Vypadá to velmi jednoduše, ale já s tím mám problém – často vše začíná tím, že jsem unavená. Normálně objektivně a přijatelně unavená. Přijatelně – já sama to přijímám a souhlasím s tím – ano, makáš, plníš cíle, pracuješ tolik a tolik hodin, MŮŽEŠ být unavená. Je to legitimní. Těším se na čas, kdy unavená nebudu, kdy budu umět pracovat s časem tak, že nebudu unavená – je to možné nebo úplná hloupost? Ještě nevím. Mé odklánění se od životní cesty, selhávání v tom, co chci, nejití za svou vizí začíná tedy často tím, že jsem unavená a tak si odpočnu. A odpočívám. A odpočívám. Doprovod mi dělá seriál nebo kniha. A pak se začtu, zakoukám a překlopím se do modelu líná. Pak jsem nějakou dobu líná a povinnosti, plány, cíle začnou tlouci na dveře – již to nejde odkládat.

A začíná fáze prokrastinace

Za fázi únavy a lenosti se velmi rozmnoží počet úkolů, na kterých bych měla, ráda bych, musím pracovat. V různých sférách života, které žena má. Domov, děti, hry, tělo, kondice, vaření, práce, starání se o sebe, práce do všech prací, které dělám. Takže, v rámci prokrastinace je vhodné začít s úplně jinými úkoly, než na kterých máme pracovat.

Zpět k dnešnímu ránu

Mnoho dní pozadu v plnění úkolů z kurzu a psaní blogu. Zato mám v podstatě čistý pracovní stůl, respektive mnoho úkolů z ostatních sfér životě, než je kurz a psaní blogu, které jsem musela splnit, mám  splněny. Faktury vytvořeny. Lednička vyčištěna. I ty nepříjemné maily napsány.  Zbývá buď pracovat na tom, na čem chci – konečně napsat první blog, nebo se pustit do něčeho dalšího. Ale už zbývají jen velké věci – koupit vysavač (ano, rozhodovací paralýza, který vysavač koupit?) a noteboook (to je úplně ztraceno v překladu koupit si nový notebook a porovnat všechny parametry je pro mě nyní v sci-fi levelu). Takže jsem vytvořila prostor a mohu psát.

Díky této zkušenosti jsem mohla spatřit výhody, které prokrastinace má.

Děláme místo toho něco jiného. Nebo se flákáme. Možná jedna z možných cest je právě to, že když se nemůžeme dokopat k tomu nejdůležitějšímu, zkusíme se dokopat k tomu, co není tak důležité, ale v důsledku se to nasčítá a kus práce je také za námi.

Je fajn se pak zase vrátit na cestu a prioritizovat, pracovat na nejdůležitějším.

Ale je fajn, když neděláme to, co máme, uvidět to, co jsme udělali místo toho. A vytvářet si prostor. A pak začít správně.  A nebo vyčistit ještě další šuflátka?

Krásné dny, ať již naplněné prací vedoucí k vašemu cíli nebo naplněné něčím úplně jiným.

Monika

P.S. A samozřejmě jsem článek na blog dala úplně již v jinou dobu, kdy se vše změnilo, ale snad vás i tak myšlenka osloví.